„Systém úhrad je nastavený naprosto zvráceně,“ tvrdí hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek

Běhounek Jiří 5Pátý největší kraj České republiky má ve svém čele zkušeného hejtmanského matadora. Oblíbený ortoped Jiří Běhounek usedl do hejtmanského křesla poprvé v roce 2008 a na podzim příštího roku (rozhovor vznikal loni - pozn. red.) tak zemitý politik pokusí už o třetí obhajobu své funkce.

Oblast dopravy není gesčně vaše, ale z hlediska krajů patří k nejdůležitějším. Váš kraj, pane hejtmane, letos do silniční sítě investuje zhruba miliardu korun, máte tady dvě velké investiční akce v podobě obchvatů Nového Veselí a Velkého Beranova... Jak moc vás letos naštvalo to, jak se k vám letos zachoval prostřednictvím SFDI stát? Tedy, že přišly pozdě a ač se tak tvářily, nebyly v očekávané výši.

Mě to nenamíchlo, protože mám zkušenosti se šesti vládami, dvě byly pravicové, dvě středové a dvě řekněme levicové. A všechny se chovají úplně stejně.

Kraje vznikly z potřeby mezistupně a všichni o tom mlčí, ale vláda Miloše Zemana provedla geniální tah, protože nám dala školy, zdravotnická zařízení a silnice ve stavu, v jakém byly... Jenom nemocnice v Kraji Vysočina v roce 2003, kdy jsme je přebírali, měly vnitřní dluh půl miliardy korun. Museli jsme se s tím nějak vyrovnat. U silnic jsme spočítali, že měly dluh devět miliard.

Kraj Vysočina dává každý rok kolem miliardy korun, aby to dal trochu dohromady. Myslím, že kdo je trochu objektivní hodnotitel, vidí, že silnice na Vysočině se výrazně zlepšily. Ale nejsme schopni v případě, že nebudou evropské peníze, které nám velmi pomohly, a nebude ani příspěvek ze Státního fondu dopravní infrastruktury, tu miliardu udržet.

Je třeba si říct, že je to taková dichotomie přístupu, protože všichni jezdí všude, všichni platí daně, z benzínu a podobně, ale to se krajům nerozděluje a my musíme dopravu poměrně výrazně dotovat. Proto náš odhad je takový, že pokud vyschnou evropské zdroje a nebudou zdroje státní, budeme schopni dát dohromady zhruba půl miliardy. To by stačilo tak maximálně na roční údržbu a zajištění toho, aby se stav, pokud možno, nezhoršoval.

Stát by měl najít dlouhodobý systém. Předpokládali jsme, že se domluvíme na čtyřech miliardách. Letos to byl takový kočkopes, jak víme, na jedné straně dvě miliardy ze SFDI a na straně druhé dvě miliardy z evropských peněz, o které bychom tak jako tak pravděpodobně žádali. Je to taková kulišárna, ale to je na státu. Diskuze o rozpočtovém určení daní nikam nevedou a do toho jak se sáhne, nejsou schopny kraje, stát a ministerstvo financí se dohodnout.

Systém peněz ze SFDI, když už nám nechtějí dát podíl na daní z pohonných hmot, je asi rozumný. Zda se to podaří prosadit, to nedokážu odhadnout.

Předpokládám, že byste souhlasil s tím, aby částka na krajské silnice byla v podstatě mandatorní výdaj rozpočtu. Je ale otázka, jakou cestou ji tam dostat, protože stát se tomu brání?

My taky máme částku, kterou každý rok musíme dát do dopravní obslužnosti. To nejsou silnice, to jsou vlaky a autobusy. Stát nám taky nepomáhá a vezměte si, že diskuze, které se tady vedou, jsou proti psímu ocasu. Jsem názoru, že čtrnáct různorodých dopravních systémů na takový stát je nonsens. Vysočina tím trpí nejvíc, nemá žádné přirozené centrum z hlediska dopravy, železniční vedení je tady z roku 1869 a bylo uvažováno úplně jinak. Hlavní železniční stanicí je tady Havlíčkův Brod, excentricky umístěný v severovýchodní části kraje, protože přes něj vede hlavní spojka do Brna. Co my s tím můžeme dělat? Volá se po integraci, přitom je hrozné, že musíme mít se čtyřmi kraji smlouvy specifikované pro jednotlivé tratě. Představte si, že bychom vám na hranicích kraje řekli: »pane Spáčile, musíte si vystoupit a nastoupit do vlaku, který provozuje Jihomoravský kraj«. To by všichni řekli, že jsme absolutní magoři.

A teď se vše dojednává, do toho jsou nákupy vozidel, do toho České dráhy, eventuálně liberalizace dopravy. Udělali jsme tržní poptávku, zjišťovali jsme, co a jak, objevil se Leo Express, pak RegioJet a když zjistili, jak to tady je, tak jsme byli rádi, že jsme se domluvili s Českými drahami.

Nás veřejná doprava stojí přes 600 milionů ročně z našeho rozpočtu a pokud ji teď zintegrujeme, dáme dohromady návaznosti, posílíme takty, tak to vyleze o dalších 200 milionů nahoru. Právě proto, že nemáme lidi kam navážet. Vysvětlit to někomu je nesmírně složité.

Jste mi trochu utekl do dopravní obslužnosti, v rámci které vám od prosince se změnou jízdních řádů vlaků začíná integrace dopravy. Postupně mají být tři etapy, zahrnout chcete i městské hromadné dopravy. Co si od toho slibujete?

Byli jsme soustavně kritizováni, že jsme jediný kraj, který integraci nemá. Hledali jsme řešení a vysvětlovali jsme, že nemáme kam integrovat. Ostatním krajům se to integruje, mají historická sídla, která jsou i dopravně propojená. Ale stále se říkalo, že bychom to měli zkusit, tak jsme se tím začali už v roce 2008 zabývat. První systém zastupitelstvo odmítlo.

Ten nový formát se jmenuje Veřejná doprava Vysočiny a slibujeme si od toho to, že skutečně obsloužíme na jednu jízdenku s možnými přestupy prakticky celý kraj. Předpokládáme, že by to mohlo mít vliv i na turismus a udržení lidí v regionu.

První etapa je spuštění železniční dopravy s novým jízdním řádem. Teď jednáme s autobusovými dopravci, mimochodem máme jich osmnáct, kteří mají jednotlivé části kraje rozděleny. Snažíme se s nimi prodloužit smlouvu tak, aby v ní už byly jednotné jízdenky, odbavovací systémy a určitá integrace. Věřím, že během roku 2020 se to nějak usadí. Pro nás je to živý mechanismus, živý systém.

Na začátku tématu dopravy jsem se vás ptal na to, zda vás namíchly poloviční peníze na silnice. Tvářil jste se klidně, téma uzavřeme tím, co vás nazlobit už mohlo, což je mýtné na silnicích I. třídy. Kamiony vám budou objížděním placených úseků ničit silnice, na které sháníte peníze. Jak moc vám shození memoranda s ministerstvem dopravy vadilo?

Vadilo mi to hodně, ale vadilo mi to především proto, že od samotného počátku je mýto zakleté. Nerozumím tomu, nechápu to... Od začátku jsme říkali, ať jsou zpoplatněné všechny jedničky. Ze zkušeností víme, že kamion vjede i tam, kam byste se nepustil ani s osobním autem, tak to je. Pan ministr Ťok s ministerstvem dopravy rozhodli, jak rozhodli, podle mého soudu poměrně nešťastně.

Nemůžete s tím nic udělat. Opravili jsme souběžnou silnici s dálnicí, ta oficiálně objízdnou silnicí není, ale jakmile se cokoliv kdekoliv objeví, tak na ní auta přejíždějí. Řešení je otázkou diskuze se současným ministrem Kremlíkem o osazení zákazových značek. To by stálo velké peníze, protože značky ruší křižovatka, čili si spočítejte, kolik by to bylo značek, to by byl les. A druhá věc je vymahatelnost. Policie nemůže na dálnici kdekoliv zastavit jakýkoliv kamion. Ona ho musí svést někam, tam to musí vyřešit. Zrovna tak na silnici I., II. i III. třídy.

Takže to řešíme a musím říct, že ministr Kremlík je v tomhle směru ochotnější ke komunikaci, než byl jeho předchůdce. Nemyslím si ale, že se to mýto nějak vyřeší.

Další oblast s podobným řešením, jaké měla doprava. Měli jste dostat nějaké peníze, dostali jste polovinu, se zbytkem jste byli odkázáni na evropské fondy. Jistě už víte, že mluvím o financování sociálních služeb. Vy jste prohlásil, že »stát nás staví do situace, kdy to máme doplácet, a my to doplácet nechceme«. Rozezlilo vás to, když šlo o peníze pro lidi, kteří si sami pomoct nemohou? Dělá se toto ve slušné společnosti?

Ve slušné společnosti se to nedělá, ale ve slušné společnosti se ani nedělá to, že existují různé lokality, různí poskytovatelé a různí čerpající s různými hodnotami. Na to existuje poměrně sofistikovaný rozbor, který ukazuje, že nejsou všichni na stejné úrovni zařazení, a to ani financováním.

Vadí mi na tom, a je to hlas žíznivého na poušti, že ve zdravotnictví opakovaně diskutovaný a opakovaně kritizovaný způsob postupu co za co existuje. V sociálních službách máte pouze bezmocnost jedna, dvě, tři, zařazení do sítě a různé vyrovnávací platby. Stát ve spolupráci s kraji nevytvořil žádný systém, aby se dalo předvídat, kolik peněz budeme potřebovat. A co si budeme povídat, pokud dáte milion, utratí se milion. Pokud dáte dva, utratí se dva a zdůvodní se to.

Názory se lišily i uvnitř Asociace krajů. Je třeba říct, že sociální komise tlačila extrémně na pilu, podle mého úplně pravdu neměla a hejtmani, vědomi si toho, že je to umění možného, se chtěli dohodnout. Nakonec se podařila miliarda a miliarda dvě stě milionů z evropských peněz, ale musím říct do řad poskytovatelů sociálních služeb, že se příliš neangažovali ve vypisování projektů a čerpání peněz.

V roce 2007 došlo k havárii v ústavu sociální péče v Jinošově a my jsme zjistili, že objekt je téměř nerekonstruovatelný. Už v té době jsme proto začali s rozsáhlou transformací sociálních zařízení. Máme s tím velké zkušenosti a ukazuje se, že je možné evropské peníze čerpat, je možné to dát dohromady, ale je s tím spousta práce. Odpor k evropským penězům v této oblasti si takto vysvětluji, ale vývoj nejde zastavit a nakonec všichni budou muset úpravu postupů řešit.

Vy jdete myslím ještě o kousek dál. Na mysli mám váš pilotní projekt, ve kterém se potkává zdravotní a sociální péče. O čem to je a co to má přinášet?

Nevím, zda to lze v krátkosti vysvětlil, ale v zásadě asi následujícím způsobem. Díky transformaci ústavů sociální péče jsme se dostali k transformaci a deinstitucionalizaci psychiatrické péče, protože si uvědomujeme, že mnoho klientů by v léčebnách být nemuselo. Potřebují nějaké chráněné bydlení, chráněné dílny, sociální pracovníky a tak dále. A my máme systém stále postavený na institucích, na ústavech. Dlouho jsme se bavili o tom, že spolupráce obou ministerstev, zdravotnictví a sociální péče, je obtížná, je to otázka dohody, kdo co vlastně platí. V určitém věku se člověk stává sociálním případem a zároveň pacientem a nedá se to vždycky oddělit. A zjistili jsme v rámci naší paliativní péče, že nemáme absolutně jasno v tom, jaký je pohyb pacienta sociálně zdravotním systémem.

Začíná to od domácí péče, kde bychom člověka měli co nejdéle udržet. Mnohdy by stačilo vědět, že přijde dobrovolnice XY si s paní Novákovou popovídat.

Zjistili jsme, že ztrácíme obrovské množství peněz. Například pacient, který si zlomí třeba horní konec stehenní kosti, je odoperovaný, v relativně dobrém stavu a je na akutním lůžku. To je poměrně drahé a bylo by dobré, aby byl posunutý na intermediální rehabilitaci, kde by se rozchodil. Ale my ho dáme do LDN, kde se všechno ztratí.

Jde o pohyb lidí systémem a také o to, aby co nejvíce času mohli trávit doma. Sedmdesát procent z nás chce zemřít doma, ale sedmdesát procent z nás zemře v nemocnici nebo jiném ústavním zařízení. Lidé chtějí zůstat doma. Jako když byly vejminky, což byla geniální věc.

Chceme se pokusit toto vytvořit. Je to rok práce a myslím, že nebyl zbytečný. Ozvala se nám dokonce Světová zdravotnická organizace, která s námi o tom chce mluvit. To považuji za obrovské ocenění práce našich lidí.

Kromě toho, že je to zajímavé, tak je to i oslí můstek od sociální oblasti ke zdravotnictví. Kraj Vysočina má pět nemocnic, které nejsou v úplně dobré finanční kondici. Co je hlavní problém? Je to tím, že čím dál tím větší procento peněz nemocnicím zhltnou mzdové náklady?

Celý systém úhradových mechanismů je nastavený naprosto zvráceně, protože se v roce 1997 při přípravě prvních tabulek vůbec nepočítalo s provozními náklady, budovami, investicemi, odpisy a přístroji. Je proto naprosto logické, že v okamžiku, kdy začnou významně růst mzdy a v úhradovém mechanismu to není, dostanete se do problémů. Navíc nemocnice našeho kraje tím, že byly z různých lokalit a všechny byly na okraji, dostaly do vínku poměrně nízké základní sazby. Proto, kdyby nebylo naší podpory, o investicích a přístrojích vůbec nemluvím, tak by nedokázaly výkonností a platbou z úhradové vyhlášky konkurovat tomu, co jste řekl, rostoucím osobním nákladům.

Největší problémy způsobila v nemocnicích dvě časová období. A to, když byla připravena úhradová vyhláška na rok 2017 a byla přidána mzdová procenta, loni to bylo to samé. Osobní náklady dnes v našich nemocnicích dosahují téměř 85 %, což je strašné. S tím se pak nedá vyjít.

Nemocnice jsou všechny ve ztrátě. My jsme se snažili dvanáct let to nějak sanovat, něco s tím udělat. Ale protože tady není nějaká superspecializovaná péče, není možné celkově péči restrukturalizovat.

Je jasné, že všech pět nemocnic nemusí mít všechna oddělení a dělat pět věcí úplně stejně. Až teď v poslední době funguje diskuze se zdravotní pojišťovnou, ale je složité to prosadit, protože všichni se domnívají, že je nutné, aby všechny obory zůstaly všude. Je to problematické, ale raději bych, aby to byl proces řízený, než neřízený. Mám obavu, že pokud se dostaneme pod určitou úroveň ochoty pracovat v nemocnicích 365 dní v roce, sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně a především lékaři nepracující v nemocnicích se na tom nebudou chtít podílet, že jeden den nastane puč.

Nemocnice, ač se snaží a nemyslím, že by rozhazovaly, dík velmi prudce rostoucím nákladům nedokázaly tomu čelit, protože nerostly proti tomu platby za výkony.

Pojďme k politice. V minulém období jste tady vládli menšinově s podporou komunistů, v tom aktuálním máte velmi pohodlnou čtyřkoalici. Jak vám funguje? Jediné zaskřípání, které jsem zaznamenal, byla výměna radního Pavlíka za radního Kuklu...

Nevím, jak je to vnímané z venku. V prvním a druhém období se nemůžeme na nikoho vymlouvat nebo říkat, že nám to někdo kazil. Šli jsme s kůží na trh a prokázali jsme, že to umíme. Pro třetí volební období jsme získali jedenáct mandátů, druhé ANO devět. Podařilo se sestavit takovou zvláštní koalici ČSSD, ANO, ODS a Starostové s tím, že jsme se nakonec dohodli. A je naprostá pravda, že mimo období, které nebylo problémem sociální demokracie, nýbrž problémem ODS versus ANO, koalice funguje. Máme totiž jednu zásadní výhodu, a to, že jsme vznikli každý pes jiná ves a nebyly tady žádné historické vazby. Tady se začínalo z ničeho a kraj si musel vybojovat místo na slunci. A druhá věc - ať byl ve vedení Dohnal s lidovci nebo Vystrčil z ODS s lidovci, nebo jednobarevná rada sociální demokracie, snažili jsme se všichni kraj posunout. Výsledky jsou jasné - kde jsme byli na začátku a kde jsme dneska?

A naše koalice, když vznikla, věděla, že nechceme žádné dramatické změny, chceme pokračovat. Politika na krajské úrovni je trošku odlišná od politiky na celostátní úrovni, tady se o ideologických sporech nebo otázkách bilionu šesti set miliard státního rozpočtu nehádáte. Je tady vůle pracovat.

Co se změnilo, to je počet subjektů v zastupitelstvu, tříštění je evidentní. Ale koalice je dělná a opravdu se všichni snaží pracovat a kromě drobností spory nemáme.

Od října je jasné, že ač nestraník povedete kandidátku ČSSD do dalších krajských voleb. Přiznám se, že mě zaujala následující čísla: v roce 2008 tady strana získala 39 % hlasů, v roce 2012 získala 29 % hlasů, v roce 2016 to bylo 19 %. Pokud by tento trend pokračoval, dostanete příští rok devět procent, což vzhledem k současným preferencím sociální demokracie možné je. Nemáte z toho obavu?

Plně situaci vnímám a na některé záležitosti jsem se snažil na celostátní úrovni upozorňovat. Jde to těžko, je to o sebereflexi a přístupu. Jsem přesvědčen, že lidi, kteří jsou spojováni se sociální demokracií, se na Vysočině nemají za co stydět. I v dobách, kdy byly jinde dvě tři procenta, my jsme tady udělali pět procent nutných pro vstup.

Samozřejmě, když skončíme na devíti procentech, bude to smutné. Ale budeme se snažit udělat maximum. Proto jsem se rozhodl kandidovat, když jsem byl osloven. Přišlo by mi nefér tady léta vystupovat za někoho a pak si dělat vlastní kandidátku, přestože byly hlasy, že s vlastní kandidátkou se zajímavými osobnostmi bych zase vyhrál. To by nebylo fér a myslím, že to lidé tady na Vysočině ocení. A pokud propojí celostátní politiku s tou krajskou až nepřiměřeně mnoho, s tím nic neudělám, samozřejmě. Favoritem je samozřejmě to hnutí, které ale bude muset taky prokázat nějaké výsledky, ne jenom rozdávání peněz.

A pokud se to nepovede? Sbalím si kufříček a půjdu zpátky do nemocnice, snad mě tam dvakrát týdně na ambulanci vezmou. Pupínky z toho nemám, ale pokud by byl výsledek lepší, byl bych pochopitelně radši, protože by to znamenalo ocenění toho, co jsme tady udělali.

Poslední otázka, která není o politice, není o ČSSD, není ani o kraji. Pane hejtmane, jak se máte?

Mám se celkem dobře, pořád mě to baví. Mám jenom jeden problém, dlouhodobě se mi zhoršuje stav pravého kolene, to budu muset řešit. Kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy, takže ortoped dokulhá a budu muset na operaci. Budu muset vymyslet, kdy to bude. To, že chodím jak kachna, je jediná komplikace.

 

(mes); foto: Kraj Vysočina

 

Nepřehlédněte

„V civilizované zemi rozhodují o regionálních záležitostech nikoliv jmenovaní úředníci jako za císaře pána ale zvolená samospráva,“

říká v rozhovoru k patnácti letům krajů hejtman Pardubického kraje Martin Netolický

netolickyČeské a moravské kraje slaví patnácté narozeniny. Od doby svého vzniku, kdy jejich úřady fungovaly takřka v polních podmínkách, prošly velkým vývojem a změnily se v sebevědomé samosprávné celky respektované na centrální politické úrovni. O tom všem jsme hovořili v „narozeninovém“ rozhovoru s nejmladším ze současných hejtmanů Martinem Netolickým, který stojí v čele Pardubického kraje.

Krajské noviny na Facebooku

Redakce

Krajské noviny Evropské vydavatelství, s. r. o.
kancelářská budova P8, č.p. 80
533 53 Pardubice – Semtín
redakce@evropskevydavatelstvi.cz
telefony: 466 611 139, 777 100 388
© 2020 Krajské noviny

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Akceptuji