„V civilizované zemi rozhodují o regionálních záležitostech nikoliv jmenovaní úředníci jako za císaře pána ale zvolená samospráva,“

říká v rozhovoru k patnácti letům krajů hejtman Pardubického kraje Martin Netolický

netolickyČeské a moravské kraje slaví patnácté narozeniny. Od doby svého vzniku, kdy jejich úřady fungovaly takřka v polních podmínkách, prošly velkým vývojem a změnily se v sebevědomé samosprávné celky respektované na centrální politické úrovni. O tom všem jsme hovořili v „narozeninovém“ rozhovoru s nejmladším ze současných hejtmanů Martinem Netolickým, který stojí v čele Pardubického kraje.

Kraje slaví patnáct let. V začátcích, obrazně řečeno, hejtmani seděli na bedýnce od banánů, nyní regiony spravují řadu oblastí, mají značné rozpočty. Jak, pane hejtmane, ten patnáctiletý vývoj hodnotíte?

Mluvíme tady o obnovení krajské samosprávy a proto bych vycházel z toho, že krajské zřízení na území naší země není nic nového. Kraje tady existovaly před rokem 1990, ostatně už i před rokem 1918. Je to zřízení tradiční a proto mluvíme spíš o patnáctém výroční znovuobnovení krajské samosprávy.

Za uplynulých patnáct let se stala celá řada věcí, ale začal bych ještě dřív, a to už v roce 1990, kdy byla obnovena obecní samospráva. Zanikly národní výbory a nástupci jejich jednotlivých stupňů byly obce a města, na vyšším článku pak okresní úřady vykonávající státní správu. A v tom roce 1990 také zanikly kraje. Ale už o dva roky později schválená ústava předpokládala vznik krajů, takže to vakuum do schválení ústavního zákona číslo 347 o vytvoření vyšších územních samosprávných celků z roku 1997 bylo poměrně krátké. Diskontinuita trvala tedy pouhých zhruba deset let.

V současné době jsou kraje nadány poměrně silnými kompetencemi a jsou, na rozdíl od jiných částí Evropy, velmi silné.

Udělal jste nyní malý exkurz do legislativy. V této souvislosti mě zaujalo, že dosud nebyl zrušen zákon o předchozím krajském zřízení, resp. vláda se o to pokusila v roce 2005, ale návrh ze sněmovny stáhla. Je to pro nynější kraje vůbec nějak podstatné nebo to nehraje žádnou roli?

Pro samosprávné kraje to nehraje vůbec žádnou roli. Samosprávné kraje jsou nadány všechny stejnými kompetencemi, vykonávají stejné agendy, pouze v různém území České republiky, takže legislativa je v tomto smyslu bezproblémová.

Zákon číslo 36 z roku 1960, o kterém mluvíme, je zákon o územním členění státu, který vznikl v souvislosti s tehdejší reformou veřejné správy. Tenkrát došlo k redukci krajů a okresů a dostali jsme se na počet pěti českých krajů a Prahy, plus dva kraje moravské. Toto územní členění státu dosud nebylo zrušeno, protože určitá část státní správy nadále využívá okresního členění, donedávna to částečně platilo i pro vybrané takzvané dekoncentrované orgány státní správy, to znamená ty, které nemají působiště přímo v Praze. Ty využívaly stále těch bývalých starých krajů a proto nemůžeme říct, že je ten zákon mrtvý. Stále se podle něho postupuje.

V této souvislosti musím říct, že odmítám diskuzi na téma plnohodnotné a neplnohodnotné kraje, tím jsme si už prošli v minulosti a současná situace je podle mého názoru stabilní a samosprávné kraje jsou nadány stejnými kompetencemi. Naopak, stát se postupně snažil přizpůsobit svou strukturu orgánů v území struktuře samosprávných krajů, takže například v Pardubicích máme krajské ředitelství policie, finanční ředitelství, krajskou hygienickou stanici a další a další instituce, které tady postupem času vznikly. Jediné, co se zatím nepodařilo úplně dotáhnout do konce, je krajský soud. To ale necítím jako něco nepřekonatelného, ostatně ministerstvo spravedlnosti mění postupně například i zákon o soudech a soudcích a nyní vzniká nový krajský soud v Liberci. Myslím, že i k tomuto narovnání u nás dojde.

Zmínil jste, že kraje na našem území byly už za monarchie. To, co tady vzniklo v roce 2000, téměř kopíruje ty takzvané Gottwaldovské kraje, tedy členění z let 1949 - 1960. Modelů krajského členění bylo hodně, bylo podle vás dobře, že jsme zvolili právě tento?

Je třeba na rovinu říct, a já se tím názorem nebudu tajit, že diskuze, která se vedla v roce 1997, nebyla ani tak o kompetencích jako o počtu krajů. Vše se velmi zúžilo na debatu, kde bude sídlo krajského úřadu a kraje jako takového a to bylo politické rozhodnutí. Doporučení řady pracovišť na vysokých školách, které se zabývají regionální politikou, bylo pro Českou republiku sedm až devět krajů. Nakonec bylo rozhodnuto o tom, že vznikne krajů čtrnáct. To rozhodnutí nemá cenu v současné době blíž komentovat, protože celá veřejná správa se uzpůsobila čtrnácti krajům.

Bylo to politické rozhodnutí, které je potřeba respektovat, bylo to rozhodnutí, ke kterému byla zapotřebí ústavní většina a k té tehdejší vládní koalice došla po dohodě s nejsilnější opoziční stranou. Pokud bychom tedy hovořili o tom, kdo byl přímo u vzniku rozhodnutí o počtu krajů, tak to byl právě ten, který paradoxně kraje velmi kritizoval, tedy Václav Klaus. Celé se to totiž odehrálo v roce 1998, v době druhé Klausovy vlády, kterou tvořila, pokud se nemýlím, koalice ODA, KDU-ČSL a ODS s tím, že dohoda byla s nejsilnější opoziční stranou, tedy s ČSSD.

Samotnou náplň krajům dávala pak až vláda Miloše Zemana, která od roku 1998 pracovala s tím, že se jí blíží termín vyslovený ústavním zákonem, který říkal, že k 1. 1. 2000 vznikají kraje. Miloš Zeman tak musel bezprostředně po svém nástupu do funkce premiéra řešit reformu veřejné správy se vznikem krajů, takže bylo nutné výrazně akcelerovat všechny postupy.

Koncepce reformy byla schválená v roce 1999, nejznámější jméno, které souvisí s reformou veřejné správy, je Yvonne Štreková (tehdejší náměstkyně ministra vnitra - pozn. red.), která dala základy stávající struktuře, včetně zániku okresních úřadů, přenosu kompetencí na obce, kraje, vzniku obcí s rozšířenou působností. Takže jistý problém nastal, Zemanova vláda ho řešila a myslím, že nynější stav je pro Českou republiku dostatečný a kraje jsou silné.

Co jejich kritika, která se většinou zaměřuje na jejich rozdílnou velikost nebo nerespektování zemské hranice mezi územím Čech a Moravy?

To není jednoduchá věc. Ano, souhlasím s tím, že to, jak kraje nyní existují, kdy nejmenší Karlovarský má 350 tisíc obyvatel a největší Středočeský funguje s přibližně jedním a půl milionem obyvatel, je věc nepříjemná. Kraje mimo jiné odpovídají i volebním krajům do poslanecké sněmovny, takže zatímco v Karlovarském se volební systém blíží většinovému, ve Středočeském kraji je to čistý poměrný systém a těch záležitostí okolo je celá řada. Ale znovu zdůrazňuji, to souvisí s prvopočátečním rozhodnutím z roku 1997, kdy politickým rozhodnutím došlo ke vzniku čtrnácti krajů. Byla to politická dohoda, jediné řešení, které bylo průchozí a já to beru jako fakt.

Problém hranice mezi moravskými a českými kraji a toho, že nerespektuje hranice zemské, to souvisí se zmíněným zákonem číslo 36 z roku 1960. Právě z tohoto zákona a z územního členění na okresy vychází následné rozčlenění na kraje. Takže debata v roce 1997 o tom, jak budou kraje vypadat, probíhala také o tom, jaké jednotky v zemi existují a jedinými měřitelnými jednotkami byly právě okresy, které se použily. To, že reforma z roku 1960 neodpovídá zemským hranicím, to je jednoznačné, ale tam hrála roli i další kritéria, díky kterým tehdy vzniklo tuším pětasedmdesát okresů. A ty byly v roce 1997 jediným stavebním kamenem, na základě kterého bylo možné provést reformu a dát vzniknout krajům.

Ve výjimečných případech poté došlo k územním změnám v hranicích krajů, jednalo se o oblast tuším Tišnovska a změny hranice mezi Krajem Vysočina a Jihomoravským krajem. Jinak to ovšem zůstalo tak, jak to bylo naplánováno. V našem kraji byly největší diskuze pochopitelně na Moravskotřebovsku a Jevíčsku, ale z části i na Králicku a Žamberecku, kde problém spočíval v tom, že obce v okolí Králík a Žamberka chtěly spadat pod Hradec Králové. Myslím, že dnes nelituje ani jedna z těchto oblastí, protože náš kraj se o ně velmi významným způsobem stará. Osobně říkám, že Králický Sněžník a celá oblast Orlických hor je pro nás výjimečná a proto rozvoji tohoto území, které by jinak bylo periferní, věnuje kraj zvýšenou pozornost. Pokud by tato lokalita patřila ke Královéhradeckému kraji, tedy regionu, který má Krkonoše, celý hřeben Orlický hor, Teplicko Adršpašské skály, Český ráj, nebyla by pozornost věnovaná Králicku tak velká jako nyní.

Má samozřejmě logiku to, co říkáte, tedy že máme čtrnáct krajů a jim jsou přizpůsobené prakticky všechny instituce a zabývat se jakýmikoliv změnami by bylo složité. Ovšem tato otázka se řešila celkem nedávno, konkrétně v době minulých krajských voleb v roce 2012. Karel Schwarzenberg prohlásil, že kraje jsou příliš malé, současný místopředseda vlády Bělobrádek poznamenal, že většina krajů se musela sdružit, aby vůbec mohly čerpat evropské dotace a poměrně zásadní bylo i prohlášení vašeho dnešního kolegy, hejtmana Libereckého kraje Martina Půty, který doslova řekl: „Když se podívám do Saska, tak to je velké jako polovina České republiky a žádný mezistupeň jako kraje tam neexistuje. Čeká nás debata, kolik samosprávných stupňů ČR potřebuje. Náklady na výkon samosprávy jsou poměrně vysoké“. Jinými slovy nastolil otázku rušení krajského systému. Počítám, že jako hejtman už tak radikální není, ale zeptám se, zda se toto téma otevřelo?

Nechci nijak korigovat vyjádření kolegů, nicméně neslyšel jsem na žádném zasedání Asociace krajů návrh, abychom se rozpustili (smích).

Srovnání se Saskem pochopitelně pokulhává. Příměr k tomu, že Sasko je zhruba stejně velké jako polovina České republiky je pravda, na druhou stranu, Sasko je spolková země. Jako spolková země je v podstatě republikou. Zdůrazňuji, že spolek je v Rakousku a Německu federace. Pokud se tedy zabýváme jednotlivými spolkovými zeměmi, měli bychom si uvědomit, že se bavíme o struktuře o patro výš. Nerad bych šel do podrobností, ale srovnávat německou veřejnou správu s naší tak úplně nelze, přebujelost administrativy v Německu je mimořádná. Pokud bychom zapomněli na úroveň spolkových zemí, tak pod nimi jsou vládní kraje, pod nimi okresy a pod nimi obce. Budeme-li sledovat vertikální strukturu, zjistíme, že je mnohem bohatší než u nás. Pokud chceme něco srovnávat, pak to jsou vládní kraje, nikoliv spolkové země.

Je dobré zmínit, že když se bavíme o Spolkové republice Německo, představíme si kancléřku, možná ministra financí a možná ministra zahraničí. Neuvědomujeme si přitom, že kompetence důležité pro občana Německa se nacházejí na úrovni spolkové země, kde jsou premiéři, ministři... Spolek není nic jiného než federace.

Nechci tedy korigovat vyjádření některých kolegů, ale v každém případě je nutné se podívat hlouběji do struktury veřejné správy v okolních státech. Zjistíme přitom, že byť se to zdá u nás na první pohled přebujelé, přebujelost zejména v německy mluvících zemích je mnohem větší.

Ano, zaslechl jsem, že prý současný ministr financí přišel na koaliční jednání s tím, že se zruší kraje. Teprve když se blíže seznámil s kompetencemi krajů zjistil, že to tak úplně nelze. To jsou debaty, které se sem tam objevují, ovšem to jsou debaty centralistů, kteří chtějí rozhodovat z Prahy. Já na druhou stranu říkám, že jsou věci, o kterých si má to dané území rozhodovat samo a chtěl bych vidět centralisty, kteří by museli jít s místní znalostí do řešení problému tu či onde s mostkem, s tou či onou autobusovou linkou... Nevím, zda to vůbec z úrovně úředníka na ministerstvu jde. Protože úředník na ministerstvu postrádá místní znalost, musely by tak jako tak vznikat místní dekoncentráty. Ale o tom by rozhodoval jmenovaný úředník, nikoliv zvolený. Uvědomme si, že úředník na okresním úřadu často rozhodoval o záležitostech, o kterých v civilizované zemi rozhodují nikoliv jmenovaní úředníci jako za císaře pána ale zvolená samospráva. To byl i jeden z důvodů, proč se okresní úřady rušily. Proč by měl celoživotní úředník rozhodovat o tom, zda ten či onen zvolený starosta dostane dotaci na to či ono?

Věřím, že to, pane hejtmane, příležitostně vysvětlíte ministru financí a kolegovi Půtovi uděláte malé školení z německé občanské nauky. Ale pokud jsem v předchozí otázce jmenoval politiky, se kterými stranicky nemáte nic společného, zmíním nyní současného premiéra Bohuslava Sobotku, který v rámci diskuze v roce 2012 prohlásil, že by se měly slučovat některé krajské agendy, například by kraje měly mít společné nákupy pro všechny krajské nemocnice. Existují takové přesahy, případně přemýšlí se o nich?

Ke koordinaci v řadě činností vznikla právě Asociace krajů ČR, ale jinak se jedná o čtrnáct samostatných entit, které rozhodují samy o sobě a asociace pouze koordinuje společnou činnost. Tlak směrem ke státu je pak samozřejmě výrazně silnější.

Ke koordinaci aktivit došlo a dochází, například v oblasti zdravotnictví to bylo v roce 2012 jednání s pojišťovnami o uzavírání smluv. Těžko si ale za stávající legislativy a zákona o veřejných zakázkách lze představit něco jako jsou společné nákupy u organizací, které jsou vlastněny různými vlastníky. To není úplně jednoduchá věc.

U centrálních nákupů pro řádově zhruba sto našich organizací jsme dosáhli, domnívám se, maximálních úspor a pravděpodobně bychom ani v žádném větším uspořádání větších úspor nedosáhli. Dnes už jsme tak daleko, že po energiích a plynu jsme přešli přes telekomunikace až po kancelářské potřeby. Právě mám před sebou smlouvy o centrálním nákupu na kancelářské potřeby, který bude velmi jednoduše probíhat tak, že vznikne e-shop pro všechny naše organizace, kde budou položky s nejmenšími nabídkovými cenami na trhu, které budou neustále upgradované.

V oblasti centrálních nákupů jsme tedy už hodně daleko a zkušenost s nimi je velmi pozitivní. A pozitivní je zejména pro naše organizace, neboť se držíme zásady, že uspořené prostředky se nevrací do rozpočtu kraje, zůstávají v rozpočtech těch organizací. To je pro ně pochopitelně zajímavé a motivační.

Řekl jste, že kraje jsou silné. Jak složitě se tato pozice rodila?

Mělo to několik etap. První etapa, ta opravdu počáteční, byla v letech 2000 až 2002, kdy se teprve převáděly kompetence, vše se postupně usazovalo, včetně personálních záležitostí nebo toho, kde budou kraje sídlit. To byla první etapa, ve které kraje dokonce neměly vlastní rozpočet nezávislý na státním rozpočtu. Postupně se posilovala úloha krajů přes 3,1% ze sdílených daní až po 8,92%.

Po roce 2002, kdy zanikly okresní úřady, jejich kompetence přešly na obce s rozšířenou působností a kraje. To je druhá etapa, kdy na krajích vznikla celá stávající struktura, která bez větších změn víceméně funguje třináct let.

Určitým zlomem ve vyjednávací pozici krajů podle mě byly volby v roce 2008, kdy zde byla nějaká centrální vláda vůči které se kraje podstatně více vymezily, začaly být výrazně silněji slyšet a Asociace krajů přestala být formálním uskupením. Myslím, že sílu dostaly kraje právě v tom svém novém složení po volbách 2008, tedy po takzvané oranžové tsunami. Domnívám se, že by k tomu došlo i v opačném případě, tedy když by vláda byla oranžová a regiony modré, zkrátka ten růst významu krajů by nastal tak jako tak. Byla tu prostě snaha vymezit se, jasně formulovat regionální politiku a s centrální vládou spolupracovat, ovšem s jasnými postoji a názory. Nebýt jen v pozici podřízených nebo spolupracujících.

Myslíte si, že role krajů je dostatečně silná a nemůže být silnější? Narážím nyní na to, že vám centrální úroveň vlastně pro současné programové období sebrala možnost řešit evropské dotace prostřednictvím regionálních operačních programů. Tam přece k určitému oslabení došlo...

Není to úplně oslabení, je to řekněme jiná struktura operačních programů. Regiony soudržnosti nerovná se kraje, byť jsou kraje ze zákona členy, ale není to totéž a úplně bych to nespojoval s krajskými kompetencemi, protože to je záležitost implementace evropských fondů.

Dochází ke změně, myslím si, že předcházející struktura byla lepší, byla po sedmi letech usazená, nemuseli jsme ke změně přistupovat. Opět to bylo politické rozhodnutí, paradoxně vlády, která půl roku po něm skončila a další vlády musely řešit problémy s tímto spojené. Nějak se rozhodlo, zda to bylo dobře pro čerpání a pro Českou republiku, to si úplně jistý nejsem, protože v době, kdy jsme měli už rok a půl čerpat není ještě vyjasněná řada věcí, včetně personálních otázek, ale s tím ať si poradí ústřední orgány, to není starost krajů. Já pouze říkám svůj osobní názor, že původní struktura byla lepší. Ovšem po debatách o zodpovědnosti za chybovost projektů bude nyní jednoznačným přínosem to, že odpovědnost za veškerou chybovost ponesou ústřední orgány státní správy, resp. řídící orgány jednotlivých operačních programů. Jednoduše řečeno, končí veškerá debata o korekcích, všechno jde za státem.

Takže to neberete jako oslabení role krajů? Vždyť přece úloha krajů v systému čerpání byla v minulém období značná, jako hejtmani sedíte v regionálních radách...

Ovšem jako členové regionálních rad stejně nemáme vůbec žádné kompetence, ty jsou formální, protože všechny materiály nám jsou připraveny a my nemáme ani možnost vstupovat do systému hodnocení, vše je jasně dáno. O tom nerozhodují členové regionální rady, nerozhodují o tom hejtmani. Kompetence byly skutečně formální, kdežto kompetence, které máme jako kraje, jsou poměrně dobré. Ode mne na otázku, zda jsem spokojený se současným rozsahem kompetencí krajů, neuslyšíte zápornou odpověď, byť by se to možná očekávalo.

Proč jste tedy o ROPy tak bojovali?

Protože to bylo v území. Byly tady existující úřady regionálních rad, pět set lidí, kteří byli v jednotlivých regionálních radách a kteří dnes nevědí, kam půjdou pracovat. Přitom nám na druhou stranu budou vznikat regionální pobočky Centra regionálního rozvoje, které ale tyto lidi nemůžou zcela přijmout a tak dále. Je tam zkrátka řada problémů a otazníků, které bychom nemuseli řešit, pokud bychom postupovali jako v mnoha jiných státech Evropy. Když se podíváme po okolních zemích, tak ty od toho integrovaného nebo centralizovaného přístupu k evropským fondům přecházejí na regionální formu. Polsko, Slovensko nebo Francie, celá řada států... My jdeme proti směru, bylo to politické rozhodnutí, nic jiného. A všechno to spočívalo v tom, že Nečasova vláda čekala na výsledek krajských voleb v roce 2012 a když pro ně dopadly nepříznivě, rozhodla o centralizovaném přístupu k evropským fondům. Zajímavé je, že třeba já jsem byl zvolen 2. listopadu 2012 a rozhodnutí vlády se datuje do 29. listopadu. Tedy přišlo v podstatě v době, kdy už bylo jasné, jaké koalice na krajích vzniknou. Ale všichni budou tvrdit, že to spolu nesouvisí.

Dobrá, kompetence tedy máte dostatečné. Na druhou stranu, je dostatečná politická pozice hejtmanů vzhledem k centrální úrovni? Jistě, máte zákonodárnou iniciativu, ale stále jste politiky přijíždějícími do Prahy z venkova. Dokážete si představit nějaké posílení pozice?

Vnímejme to tak, že volených zákonodárců je 281, hejtmanů je čtrnáct. Osobně k tomu přistupuji tak, že hejtman v mnoha případech hraje roli zprostředkovatele řešení řady problémů, které v území nastávají. Dám příklad - problematika elektrické energie na Poličsku, kde vstupuji jako zprostředkovatel jednání mezi ČEZem, ČEPSem a obcemi a vlastníky. Snažím se řadu věcí moderovat, což je ostatně moje role. A očekává se, že kraj bude přistupovat jiným způsobem než je ten na jednu stranu místní nebo na stranu druhou celostátní. Z tohoto pohledu jsme schopni to své plnit dobře a čtrnáct hejtmanů zase není tolik, takže lze srovnat pozici hejtmana s ministrem. Tak to i ti, kteří připravovali reformu veřejné správy, koncipovali. Je to ve vnímání a významu podobná úroveň, jen hejtman zastupuje to své území.

Jistě, ale říkáte, že jsou tak hejtmani vnímáni, ovšem není to nikde zakotveno.

Není. Ale politická funkce je přece i o nějaké neformální autoritě. Není starosta a starosta. Liší se výkon, každý k tomu přistupuje jiným způsobem, a to je dobře. Myslím si, že jsme respektováni v Praze, že jsou naše názory slyšet a nejenom, že jsou slyšet, také se jim naslouchá. Jediné, o čem dnes diskutujeme, je v případě zákonodárné iniciativy skutečnost, že se ve sněmovně mění průběh schůze a často se stávalo, že návrh kraje byl odkládán a odkládán a hejtman čekal na jeho projednání týden. Proto chceme určitou úpravu jednacího řádu tak, aby se respektovalo, že návštěva reprezentující zákonodárnou iniciativu kraje tam nebude týden čekat na projednání. To jsou ale formální věci, které nemají vnější dopad.

Další debata, kterou snad ani nechci otevírat, je o tom, jestli má být senát složený z regionálních zástupců. Senát je složený z jednaosmdesáti regionálních zástupců a je to o tom, zda by jeho část nemohla být složená třeba ze zástupců územních samospráv. To se ovšem bavíme o zásahu do ústavy, který předpokládá souhlas sto dvaceti poslanců a devětačtyřiceti senátorů.

Otázka toho, zda by senát nemohl být tvořen alespoň z části ze zástupců krajů, je moje oblíbená. Zeptám se teď ale na jinou věc a budu reagovat na vaše slova o tom, že je vám v Praze nasloucháno. Není to ale tak trochu tím, že premiér má stejný stranický dres jako většina hejtmanů? Proto jsem se také ptal na případné legislativní zpevnění pozice hejtmanů, vlastně pro časy budoucí. Zároveň ale vím, že většina hejtmanů na to řekne, že nemá čas sedět v Praze, právě třeba v tom senátu.

To jednoznačně. Nedokážu si představit, že bych funkci kumuloval s jakoukoliv jinou. To prostě nejde a kdo tvrdí opak, ten lže.

Je to otázka různých modelů, ale osobně nejsem zastáncem kumulace funkcí, kumulovat je nebudu, jediné, co si držím je člen zastupitelstva ve svém rodném městě. Ovšem tam zastupitelstvo zasedá pětkrát do roka. Ve chvíli, kdy se chci území kraje opravdu naplno věnovat, nedokážu si představit, že bych to kombinoval s nějakou další funkcí. Budu-li sedět v parlamentu, nemůžu být v území a řešit konkrétní problémy a opačně, budu-li v území, nebudu v parlamentu a budu mít absence. Senát je v tomto směru příznivější než sněmovna, nemá zasedání tak častá, ale je to komora, která má nesrovnatelně méně pravomocí.

Bavíme se o patnácti letech krajů. Vy jste už zmínil některé především politické a řekněme organizační milníky, připomenout můžeme také například zvládnuté povodně, při kterých kraje ukázaly svůj význam, řekněte mi, co považujete v patnáctileté historii krajů za nejdůležitější momenty. Co byly chvíle, při kterých si lidé mohli říct, že jsou pro ně kraje přínosné?

Běh života je takový, že časem spoustu problémů zastírá, takže se dost těžko dá jmenovat to či ono. S činností kraje se většina lidí setkává denně, byť si to třeba neuvědomuje. Vyjdu z domu, nastoupím do autobusu nebo vlaku, je v tom dopravní obslužnost a objednávka kraje, jedu po silnici, většinou krajské...

...nabouráte, skončíte v krajské nemocnici, dostanete invalidní důchod a skončíte v domě s pečovatelskou službou zřizovaném krajem.

Ano, chcete se v rámci pobytu vzdělávat, je tady krajské školství (smích). Kompetencí krajů je spousta.

V každém případě se kraje, a to jste zmínil, osvědčily při krizovém řízení, ať to byly povodně, větrné smrště, nejrůznější havárie.

Jsem přesvědčený, že jsou kraje důležité, že je důležité rozhodování v území.

Proč to nedokážete prodat? Řekl jste mi vlastně to, co říkám lidem tvrdícím, že jim jsou kraje k ničemu.

Situace se lepší. Ovšem největší problém je komunikace o kompetencích. Každý občan vnímá to své nejbližší okolí, což je otázka obce, a pak média, zejména celoplošná, reagují na centrální politiku. Je pravda, že v posledních letech se řada médií zabývá regionální problematikou, věnuje jí větší pozornost než v minulosti, dokonce se i některá komerční média přizpůsobují krajskému členění. Postupně se tedy situace mění, ale cesta je to pozvolná a postupná. Jedním z důvodů je i ta zmíněná desetiletá diskontinuita.

Sám se snažím po regionu hodně jezdit, obvykle tomu věnuji tři dny ze šesti v týdnu, jsem hodně v terénu a dělám maximum pro to, aby se veřejné mínění s kraji sžilo a aby lidé vnímali kraje jako nedílnou součást veřejné správy.

Co bude dál? Ani po patnácti letech se vývoj nezastavil, letos vám přibyly další kompetence v sociální oblasti, vše jde stále dopředu. Jak vy si představujete budoucí vývoj krajů?

Jediné, co by mělo ještě doznat vývoje, je financování. Kraje nejsou na státu tak finančně samostatné jako třeba obce. Skrz krajské rozpočty protéká značné množství peněz, ale jen protéká. Například v oblasti školství dostane v přenesené působnosti kraj peníze na platy učitelů a jen je rozesílá dál, ale vlastní zdroje nedostačují ani na prostou obměnu majetku, který je vložen do krajských rukou. Zejména v otázce silniční sítě jsou to zcela nedostatečné prostředky. Letos jsme vybojovali 4,6 miliardy korun, včetně Prahy, ze Státního fondu dopravní infrastruktury, ze kterých Pardubický kraj dostane 282 milionů, jenomže to je pouze asi čtyřicet nebo padesát opravených kilometrů silnic. A my těch silnic vlastníme 3132 kilometrů. Takže bychom potřebovali daleko více peněz na kompetence, které jsou nám svěřeny. Jednoznačně.

Máme podfinancované zdravotnictví. Naštěstí jsme se vymanili ze ztrát a dostáváme se do fáze investic a rozvoje ale opět, peníze naprosto nedostačují.

Proto bych se přimlouval, aby byly posíleny finanční zdroje krajů, protože decentralizace se dá rozdělit na dvě části - decentralizace kompetencí a decentralizace fiskální, tedy rozpočtová. A my bychom potřebovali výrazně posílit decentralizaci fiskální a posílit rozpočtové zdroje na činnosti, které jsou krajům svěřeny.

Souhlasí s tím ministr financí?

To nevím, vedeme debatu o tom, jak dál postupovat, jakým směrem se vydat.

Věříte tomu, že se vám to povede prosadit?

Prvním krůčkem je navýšení procenta sdílených daní od 1. 1. 2016, což už ministr financí podepsal. Je to první krůček. Nedostačuje z hlediska potřeb, ale je to první krůček, který bude znamenat pro jednotlivé krajské rozpočty stovky milionů korun. To je narovnání poklesu, ke kterému došlo před třemi roky a je tam mírné navýšení. Trend tu je, ale potřebovali bychom peněz mnohem víc, to je jasné.

S hejtmanem Martinem Netolickým

hovořil:

Miloš Spáčil

banner zastupka

sus listopad2017

Nepřehlédněte

„V civilizované zemi rozhodují o regionálních záležitostech nikoliv jmenovaní úředníci jako za císaře pána ale zvolená samospráva,“

říká v rozhovoru k patnácti letům krajů hejtman Pardubického kraje Martin Netolický

netolickyČeské a moravské kraje slaví patnácté narozeniny. Od doby svého vzniku, kdy jejich úřady fungovaly takřka v polních podmínkách, prošly velkým vývojem a změnily se v sebevědomé samosprávné celky respektované na centrální politické úrovni. O tom všem jsme hovořili v „narozeninovém“ rozhovoru s nejmladším ze současných hejtmanů Martinem Netolickým, který stojí v čele Pardubického kraje.

Krajské noviny na Facebooku

Redakce

Krajské noviny Evropské vydavatelství, s. r. o.
kancelářská budova P8, č.p. 80
533 53 Pardubice – Semtín
redakce@evropskevydavatelstvi.cz
telefony: 466 611 139, 777 100 388
© 2017 Krajské noviny

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie.

Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Akceptuji